Moje skušenosti s RPP16

Proč jsem šel k RPP

K počítači RPP16S jsem se dostal tím, že půl roku před ukočením vojenské služby jsem dostal nabídku zaměstnání v ÚVTT Ostrava a viděl jsem v tom lepší perspektivu, než dělat provozního elektrikáře v ocelárně. Netušil jsem, jak má tato firma špatnou pověst. Fluktuace byla tak velká, že většina jednicových pracovníků pravidelně odcházela do tří let. Já jsem nebyl výjimkou. Firma se živila nákupem RPP16 v Námestovu, projekcí výpočetních středisek a jejich výstavbou a výrobou programů na míru podle požadavků zákazníka. Výsledkem bylo, že všichni HW pracovníci byli každý týden na služební cestě, zatímco programátoři nadávali na špatný stav počítače ve firmě. Technici vždycky v pondělí něco málo opravili a zdánlivě se stav zlepšil, ale v úterý odjeli na služební cesty a počítač pořád zatuhával. Já jsem byl ve firmě nový, ale neměl jsem školení a vlastně ani právo do počítače zasahovat. Pročítal jsem skripta o HW, ale nedávalo mi to smysl. Musel jsem na školení do Žiliny.

Zde musím vysvětlit důvod zmatků před mým nástupem do zaměstnání: Do SZTS se přivezl počítač, který se nepodařilo uvést do předání schopného stavu. Proto se rozhodlo, že počítač ze SZTS se odveze do UVTT Ostrava a SZTS dostane novější počítač z Prahy z Mistrovství Evropy v atletice. Když po přestěhování a po roce marných pokusů oba počítače pořád zlobily, pochopili vedoucí pracovníci, že počítač není kolotoč, a každým převážením se jeho stav zhorší. I tenkrát šlo především o peníze a tak se dělaly personální změny ve vedení firmy. Po třech letech velmi častých a zbytečných služebních cest vlaky a autobusy (auto nebylo k dispozici) jsem dal výpověď a odešel na Staříč. Tam už v té době jelo VS naplno v trojsměnném provozu.

Instalace

Vlastně ani jeden počítač jsem neviděl instalovat. Starší pracovníci vyprávěli, že počítačové skříně byly těžké, takže si na krk nasadili cedulku:“Mohu nosit maximálně 15 kg“. Když to šlo, tak si pozvali stěhováky nábytku. Nejtěžší byly páskové paměti, které vážily 200-250 kg. V některých střediscích, kde nebyl dostatečně dimenzovaný výtah, se vybourala venkovní stěna a jednotky se zvedaly zvenku autojeřábem. Pak se stěna zase zazdila.

Jenom papíru byla tuna: Technická dokumentace HW měla objem jednoho metru krychlového, k tomu výkresy a stavební projekt VS (rozmístění zařízení, dvojitá podlaha, výpočty nosnosti podlahy, kazetový strop, klimatizace a její regulace, topení, osvětlení, požární zabezpečení, vytvoření přetlaku, atestace některých výrobků, schválení …) Když se stěhovaly jednotlivé skříně na svoje místo, tak se zjistilo, že je to v projektu navržené špatně, tak to umístili podle technických možností a podle požadavků zákazníka. Když bylo VS hotové, tak tam znovu pozvali projektanta, aby nakreslil nové výkresy skutečného stavu a ty se prezentovaly při předávacích zkouškách.

Stávalo se, že z nákladního auta jedoucího z Námestova s naloženým počítačem vlály z korby konce kabelů. Jednou jely dvě naložené nákladní auta z Námestova doprovázané
šestsettrojkou s ředitelem UVTT do firmy, kde měli na počítač čekat. Když přijeli se zpožděním, nikdo je nečekal, vrátný o ničem nevěděl, museli vrátnému vysvětlovat, že přivezli počítač za deset milionů, on jim ukázal, kde to mohou složit a pak po vyložení jim s nechutí podepsal předávací protokol.

Připojování silových kabelů do svorkovnic v prostoru mezi ventilátorovými jednotkami vyžadovalo od pracovníka zalomit ruku ve čtyřech místech a navíc nebylo vidět na šrouby svorkovnic ani nebylo místo pro šroubovák, takže bylo při tom vysloveno mnoho neslušných slov. Logické kabely byly ploché, obsahovaly 60 tenkých drátků, byly velmi citlivé na poškození a jen málokdo je dokázal opravovat. Běžně se výpočetní středisko stavělo a uvádělo do provozu 2 až 3 roky. Jenom ve Slušovicích to šlo za týden, ale o tom až jindy.

Na co se počítač využíval v UVTT

Na každý týden se vydával rozvrh a naši programátoři si rezervovali příslušné časy. Opravdu nevím, pro koho programovali v assembleru, protože RPP16 byl počítač na Ostravsku relativně exotický. Jedna malá zakázka byla programování pro počítač JPR12 pomocí emulátoru na RPP16S pro externí firmu. Trochu větší zakázkou pro jednoho programátora byl komplex technických výpočtů v BASICu a později ve FORTRANu. Pro nemožnost ukládání mezivýsledků do souboru na disku se úloha převedla na jiný počítač.

Obr.1: Počítač RPP16 v.č.002

Obr.2: Počítač RPP16S v.č. 029

Na co se počítač využíval v dole Staříč

Počítač pracoval od nedělního večera do sobotního poledne. Pokud byla pracovní sobota (tenkrát běžně 3x v měsíci), tak do nedělního rána. V počítači pracoval operační systém v režimu 24 programů současně. První prioritu měl operátor, 18 priorit byly jednotlivé bezpečnostní a informační programy a také všechny displeje po fabrice připojené sériovou linkou, na dvacáté operátor pouštěl tiskové programy podle denního plánu a zálohování dat. 24 priorita byla pro zvědavce, programátory a testovací programy.

Program evidence těžby – sledoval zapnutí uhelných kombajnů, škrabáků a dopravníků. Dispečer měl přehled, který kombajn jede nebo stojí a jak dlouho. Podle průměrné těžby a doby provozu kombajnu se spočítalo, kolik se už vytěžilo. Havíři se teprve převlékali v šatně a závodní rozhlas je už informoval, kolik dnes vytěžili.

Program evidence pracovníků – havíř při příchodu do práce vhodil průkazku do snímačky u vrátnice, podruhé, když si odebral bezplatnou svačinu, potřetí, když si vzal lampu a sfáral, počtvrté když vyfáral a popáté, když procházel kolem vrátnice domů. Všechny časy se pamatovaly tři dny dozadu. Na kterémkoliv displeji v displejové síti šly zobrazit. Nevyfárání, které nebylo nahlášeno jako přesčas, hlásil počítač patnáct minut po začátku směny a bylo příkazem pro výjezd záchranářů. Sestavy o příchodech a odchodech za celý měsíc byly podkladem pro mzdové oddělení.

Obr.3: Průkazka pro evidenci pracovníků

Programy pro bezpečnost – v dole bylo mnoho čidel na metan a oxid uhelnatý. Pokud někde stoupnula koncentrace, počítač to hlásil na dispečink. Dispečer na to reagoval: vypínal elektřinu pro kombajny, zvyšoval větrání a nařizoval evakuaci z pracoviště.

Program sledování dopravy – na kolejích v dole byla kolejová čidla. Program dokázal z impulzů vyhodnotit, kolik projelo vozíků a zda byly dvou- nebo čtyřnápravové. Tím dokázal odhadnout, kolik tun uhlí tam projelo. Na třídírně byly průběžné pásové váhy, které určily váhu natěženého uhlí sice později, ale přesněji. Odhady z dolu a z třídírny se
porovnávaly a průměrovaly do průměrné těžby.

Program výpočet větrní sítě – v dole se musí větrat a přetlakové poměry v chodbách se upravovaly různými dveřmi a clonami. Před jakoukoliv změnou v dole se její vliv nejprve simuloval na počítači. Program pro výpočet průtoku vzduchu v jednotlivých chodbách na principu determinantů byl časově velmi náročný.

Jako třešnička na dortu byly programy pro geodetické výpočty pro zakreslování do důlních map, pro spotřebu vody pro požární clony, pro evidenci skladů, evidence údržby a poruch počítače a obecné databázové evidence např. periodická bezpečnostní školení.

Jaké byly kladné stránky

– informování dispečera o těžbě v reálném čase
– funkční provoz monitorů i v závodu Chlebovice, který byl vzdálen 12 km.
– hlídání vyfárání všech pracovníků po směně (kdo nevyfáral, toho šli hledat)
– automatizace evidence směn pracovníků
– rychlé upozornění na zvýšení koncentrace metanu a oxidu uhelnatého
– rychlá opravitelnost počítače tuzemskými dostupnými součástkami
– skvělý dojem o firmě u tuzemských i zahraničních návštěvníků
– skvělý dojem o firmě u inspektorů z úřadu bezpečnosti práce
– v soutěži šachet o nejvyšší využití počítače jsme díky multiprogramovému režimu vždy obsazovali první místo, protože součet časů běhu programů přesahoval 50 hodin za den a noc.

Jaké byly záporné stránky

– možnosti opravovat počítač, který musí pořád běžet jsou tak omezené, jako chtít opravovat rychlíkovou lokomotivu během nepřetržité jízdy.
– neřešitelný byl problém chyb feritové paměti, přestože testy normálně procházely. V servisu v Žilině nám otevřeně říkali, že takové paměti jim nemáme posílat, protože vyměnit slabší feritová jádra neumí.
– obrovská citlivost na změnu teploty vzduchu. V létě, když klimatizace nestíhala chladit, tak při 26 a více stupních na sále se musel systém restartovat několikrát do hodiny.
– piny konektorů v drátovačce byly měkké a dlouhé, ohýbaly se váhou drátovačky. Když se přiblížily k sobě stačil otřes způsobený chůzí pracovníka ke krátkodobému dotyku pinů a počítač zhavaroval. Ještě horší byly návraty vozíku na psacím stroji, které třepaly všemi skříněmi.
– nestandardní a nesprávný způsob komunikace se zařízeními byl citlivý na elektrické rušení. V zimě při silném mrazu nestačila klimatizace zvlhčovat vzduch, zvláště v tiskárnách docházelo k jiskrám při průchodu papíru a tyto jiskry způsobovaly zatuhávání operačního systému.
– náhodné chyby počítače se nedaly odstranit dostupnými prostředky, Technici byli bombardování stížnostmi a přitom byli bezradní. (osciloskop nestačil, na analyzátor logických stavů bylo embargo. Když se náhodná závada začala usilovně řešit výměnou modulů, zmizela a mezitím se objevila jiná.)
– prach ve vzduchu ničil diskové svazky i čtecí hlavičky diskových pamětí. Klimatizace nebyla schopná zajistit dostatečně nízkou prašnost na sále.
– na diskových paměťech docházelo k chybám, že některé sektory nešly přečíst a data se tím ztrácely. Důvodem byl systém sudých a lichých blokových značek, labilní nastavení dekodéru čtených dat a neexistence dnes už známého principu posouvání hran zapisovaného signálu.
– hlavičky diskového svazku archívu dat nepřetržitě celých 24 hodin vystavovaly. Západka aretačního systému byla ovládána tlakovým olejem, který tlačil na píst. Aby olej neunikal, byla před pístem gumová membrána. Membrána vydržela maximálně jeden měsíc, pak se protrhla a olej vystřikoval ven. Výměna a vyčištění zařízení od oleje byla práce na půl směny.
– magnetické pásky dodávané z NDR měly příliš mnoho míst bez pamětového efektu. Ty musel hardware překlenovat, ale i tak se občas zápis nepovedl. Při následné kontrole kvality zápisu se zjistilo, že záznam není čitelný, takže zápis se musel opakovat. Operátoři každou
noc ztratili mnoho času, než se jim povedlo zálohovat data.
– teprve kolem roku 1986 jsem se dočetl v Amatérském rádiu o hazardních stavech posuvných registrů a jak to eliminovat. Tak jsem zjistil příčinu nesprávného návrhu řídící jednotky a proč se čas od času na panelu rozsvěcuje kontrolka ERROR, s čímž si nikdo neuměl poradit. Protože by úprava vyžadovala mnoho hodin výpadku počítače, nerealizovala se žádná úprava.

V roce 1988 se přestěhoval menší počítač do jiné místnosti. Tím se jeho spolehlivost drasticky snížila. Vzhledem k jeho stáří a opotřebování se už nikdy nepodařilo dát jej do vyhovujícího stavu. Všechny testy procházely, ale operační systém zatuhával. Zase se projevilo, že počítač není kolotoč. Když jsou vedoucí pracovníci blbí a ničí počítač stěhováním, proč by se technici potom měli trápit s náhodnými poruchami? Všichni věděli, že jeho dny jsou už sečteny. Zadní část sálu se vyklidila a připravovali jsme se na zakoupení počítače SMEP SM52-11. Tento počítač jsem už znal, ve mně vyvolával odpor a tak jsem dal přednost odchodu z firmy.

Obr.4: Výstava ICAMC v roce 1977

Co to přineslo podniku

– ředitel, dispečer, směnoví mistři a další vedoucí pracovníci měli informace o těžbě, o stavu důlního ovzduší a o pracovnících v reálném čase.
– evidence pracovníků musí být ze zákona dvojitá. Evidenci pomocí známek nahradil počítač. Evidence pomocí hornických lamp se stala druhořadou evidencí.
– návštěvníci z Německa, z Anglie nebo z Japonska, kterým ukázali na monitoru výpisy o těžbě, o pracovnících a o koncentracích metanu v tabulkách i v semigrafice, zírali a nešetřili chválou, protože v té době nic podobného nikde nebylo. Uvěřili, že počítač je důležitým zdrojem informací, zvláště, když se přihodí nějaká nehoda.
– při vyšetřování trestného činu mohlo výpočetní středisko poskytnout policii seznam pracovníků procházejících vrátnicí i s příslušnými časy.
10.2.2017

Vladimír Blahut
Bochoř u Přerova
vladimir.blahut@meopta.com

Komentáre sú uzavreté.